Portrét je o setkávání s lidmi a proto patří tato fotografická disciplína k mým nejoblíbenějším. Za léta mé praxe mi stály před objektivem stovky známých osobností, i těch, jejichž jména si už ani nepamatuji…
Velice rád vzpomínám fotografování Miloše Kopeckého, proložené popíjením skvělé whisky. Pro mne, tehdy jako začínajícího fotografa to byla mimořádná příležitost. A k mému velkému překvapení se fotografie objevily nejen uvnitř ale i na obálce jeho autobiografie.
Nestává se mi ani běžně, aby se mi portrétovaná osoba tahala s těžkým kufrem se světly. Tím méně po schodech Černínského paláce. Nejen v tom bylo fotografování předsedy KDU-ČSL a v daný okamžik ministra zahraničí Cyril Svobody mimořádné.
Vybavují se mi také první slova textaře, spisovatele, esejisty a novináře Michala Horáčka, která pronesl ve dveřích ateliéru: „Nemám moc času, doufám, že to nebude trvat příliš dlouho.“ Nakonec z toho byly dvě, možná tři příjemně strávené hodiny…
Kardiochirurga a přednostu kardiocentra IKEMu prof. MUDr. Jana Pirka DrSc. jsem za svou kariéru fotografoval při operaci, na kole, na chalupě s vnoučaty a nevím kde ještě. Vždy usměvavý a pozitivní člověk.
I českého dramatika, spisovatele a scenáristu Jana Jílka jsem fotografoval vícekrát. Naposledy během spolupráce na knížce, kterou měl ilustrovat kreslíř komiksů z časopisu Reflex Štěpán Mareš. Velkou ctí mi bylo, když mne o fotku svého tatínka požádala novinářka a moderátorka Michaela Jílková, která ji chtěla vystavit u jeho rakve. Říkala, že ji má nejradši.
Samostatnou kapitolu tvoří lidé ze showbusinessu. Je s nimi lehké pořízení, a tak nebylo složité režírovat scenáristku a režisérku Alici Nellis ani jejího kolegu Václava Marhoula. Když jsem se na něj poprvé podíval skrze hledáček, skoro jsem se lekl a řekl mu, že je hrozně podobný Tomu Hanksovi. S ledovým klidem mi odpověděl: „Já vím…“
Výjimkou v této branži je snad pouze herec Ondřej Vetchý, který mi po prvním stisku spouště srdečně poděkoval za mou trpělivost a chystal se odejít. V šoku mu říkám, že jsme ještě ani nezačali, a že to byla teprve zkouška nasvícení. Prý se nerad fotografuje, hrát před kamerou nějakou postavu mu nevadí, ale být před objektivem sám za sebe mu není příjemné…
Skupina Etc patřila od studentských let k mým oblíbeným. Měl jsem proto velkou radost, že jsem diskografii mohl rozšířit i o portrét hlavního protagonisty, zpěváka a kytaristy Vladimíra Mišíka. Podobně jako Etc, zněly v mém studiu Wanastovi Vjecy tak hlasitě, až mě chodil soused umravnit. Po fotografování pro časopis Xantypa v Karlínském tunelu jsme se zastavili neplánovaně „na jedno“ a tak dodneška dlužím P.B.CH. padesát korun.
O koncertu Plastic People of The Universe během návštěvy Václava Havla v Bílém domě mi pro změnu vyprávěl držel Ceny Ferdinanda Peroutky, novinář, publicista a letitý komentátor moderátor Českého rozhlasu Jiří Ješ.
Sběratelku umění Medu Mládkovou jsem fotografoval v Muzeu Kampa, když měla zrovna nějaké problémy s očima. Požádala mne, zda bych ji nemohl fotit s brýlemi. A měla ještě jednu prosbu. Chtěla vyfotit u svého oblíbeného obrazu Rodinný portrét od Theodora Pištěka. Portrétovaným zpravidla velmi rád vyhovím.
Ale nemusí jít vždy pouze o známé osobnosti. Dlouho jsem se při práci nebavil tak, jako při focení studentů FAMU. Rád pracuji s mladými lidmi, protože vím, nakolik je jejich zápal pro věc a energie nakažlivá a inspirující.